Hledištěm tonoucím v temnotě pronikl výkřik a pak pobavené: “Mám tě!”

Prázdným temným prostorem se rozlil potlačovaný smích. Pak se objevilo světlo: kdosi škrtl sirkou. Plamínek odhalil tváře široce se usmívajícího mladého muže a ženy se zčervenalými lícemi.

“Jsi blázen, Stefane,” konstatovala dívka nikterak zamítavým tónem.

Stefan se zazubil. “Nemohl jsem odolat, Hanno! V noci je to tu až strašidelné, ne?”

Hanna zvážněla. “Ne, není. Není tady čeho se bát.”

“Pořád nevěříš, že to dokážu!”

“Uvidíme,” řekla diplomaticky.

Stefan se zhluboka nadechl. “Dobře – uvidíme. Budeš dělat, co řeknu?”

“Jen pokud si nebudu myslet, že tě vedou… postranní úmysly. Ale chceš snad zkusit vyvolat ducha, ne? Do postele mě můžeš dostat i jinak…”

Stefan škrtl další sirkou a zapálil jednu ze svíček, které s sebou přinesl, pak další a další, dokud je neobklopoval celý kruh. Hanna nakrčila nos. Svíčky vydávaly zvláštní zápach, ale ne nepříjemný. Připomínal čerstvě posečenou trávu. I jejich tmavě olivová barva byla nezvyklá.

Mezitím Stefan začal kreslit na prkna pódia. Křída skřípala na naleštěném dřevě rychle a rezolutně. Hanna sledovala, jak se kolem nich uzavírá kruh zdobený symboly.

“Hotovo,” oznámil Stefan. “Posaď se naproti mně.”

Hanna poslechla a pokusila se odsunout pochybnosti stranou. Když tak zůstane jen u bláznivého dobrodružství. Bůh ví, že v téhle době je potřebují čím dál tím víc.

Babička jí vždycky vyprávěla fantastické příběhy o duších a zjeveních strašících v divadlech a především operních domech. Vykládala je, jako by byla u toho. Hanna už jako malá předpokládala, že šlo prostě o výplody představivosti. Milovala ty dramatické příběhy. To ale neznamenalo, že by jim někdy věřila.

Pravda, světem kolovala spousta historek o přízracích v divadlech, a možná z nich hrstka byla pravdivá, ale Hanně vždycky přišlo podezřelé, že se prakticky přestaly objevovat už kolem Velké války. A tak si nemohla pomoci a cítila značnou dávku skepticismu, když Stefan navrhl ducha přivolat.

“Nemusíš nic říkat,” ozval se. “Pronesu vyvolávání. Jen… se snaž ho přivolat v myšlenkách.”

Jako když si máš něco přát, když padá hvězda? pomyslela si Hanna s ostnem sarkasmu, ale mlčela. Stefan byl hrdý na to, že jeho strýc tu kdysi nakrátko působil jako vymítač. Kdyby měla věřit historkám, pak ho to stálo několik let paměti a málem i příčetnost. Nebyl tu ale nikdo, u koho by si to mohla zkusit ověřit, a dobře věděla, co si Stefan dovede navymýšlet. V duchu si vyčetla: Jako bys neměla rozum, holka. Vždycky ten samý typ: hlava v oblacích, vzletná řeč, prázdné kapsy a příhodná historka pokaždé po ruce, když se děvče zeptá… 

Když ale začal pronášet zaklínadlo v řeči, která asi mohla být stará řečtina (působivé, musela uznat Hanna), pokusila se myšlenkami soustředit na příchod ducha.

Nesrozumitelné vyvolávání pokračovalo a Hanna se začala ošívat. Prkna jeviště pod jejíma skrčenýma nohama se zdála stále tvrdší a chladnější. Pokusila se přesunout do pohodlnější polohy. Ale pořád tu byl ten zatracený průvan… 

Zamrazilo ji, když si při pohledu na plamínky svíček uvědomila, že průvan jde od středu kruhu do všech směrů. Hanna zadržela dech.

Stefan pronesl poslední slovo a na jevišti se rozhostilo ticho. Připomínalo chvíli těsně po skončení působivé árie, kdy jsou všichni na okamžik příliš uchvácení, ale vzápětí jsou vytrženi z transu a začnou bouřlivě tleskat.

Teď právě začínalo zvláštní představení pro dva diváky.

Uprostřed kruhu se mihotal vzdáleně lidský tvar.

Oba zůstali zticha. Nejspíš ani Stefan nevěřil, že se jim to podaří. Přízrak byl ale tak blízko, že se ho mohli dotknout.

Stefan k němu pomalu vztáhl ruku a přesně to udělal. Ucukl, jakmile se konečky prstů dotkl okrajů mlhavého tvaru.

“Je tak studený,” vydechl.

Hanna zírala na přízrak s očima dokořán. “Co jsi zač?” zašeptala. Její hlas se chvěl směsí pocitů. Akustika divadla jej nesla až do nejzazších koutů hlediště.

Duch naklonil hlavu – a Hanna si byla téměř jistá, že v mlhavých obrysech rozeznává rysy ženské tváře – a vzápětí vydal dlouhý mučivý výkřik.

Hanna a Stefan sebou oba trhli.

“Neměj strach!” zvolala Hanna a vzápětí si uvědomila absurditu svého výroku. Říkala duchovi, aby se nebál. “Rozumíš nám?”

Nedovedla se na přelévající se rysy soustředit natolik, aby z nich vyčetla jakýkoli náznak myšlenek či emocí. Možná se ukáže, že je přízrak přátelsky nakloněn… nebo se může každým okamžikem obrátit proti nim. Po zádech jí přeběhl mráz. Nakolik účinné byly ochranné symboly, které kolem nich Stefan nakreslil?

Duch se ale jen vznášel mezi nimi. Svým způsobem to bylo děsivější, než kdyby znovu vydal ten hrozný zvuk.

“Měli bychom ji pustit na svobodu,” zamumlal Stefan. I v teplém světle svíček byla jeho tvář bledá jako křída, kterou pokreslil prkna, jež znamenají svět.

“Jak?”

“Je na to jiný rituál, tak trochu opak toho přivolávacího.” Stefan narovnal záda, zhluboka vydechl a znovu začal zaříkávat. Hanna cítila změnu ve vzduchu kolem nich: na okamžik se zdál teplejší a voněl po rozkvetlé louce, jako horký letní den, ale ten dojem byl ihned nahrazen něčím zcela jiným – mrazivým závanem nesoucím hnilobný pach smrti.

Všechny svíčky najednou zhasly. Přízrak byl pryč.

Rozzářilo se nové světlo, když Stefan opět škrtl sirkou. Hanna byla přesvědčená, že nikdy nezapomene, jak se v tu chvíli tvářil. V jeho tváři se zračil takový úžas, bázeň, směsice strachu a nadšení… Ve světle vrženém mihotajícím plamenem zápalky působila jako socha nebo maska. Tvářila se snad podobně i ona?

“Je to skutečné,” vydechla a okamžitě se cítila trapně, že konstatuje zřejmé. “Kdo myslíš, že to byl?”

“Nemám tušení,” Stefan zavrtěl hlavou. “Vypadněme odsud. Je to tady…”

“Jako by tu strašilo,” dořekla Hanna a nejistě se usmála.

Rychle posbírali svíčky a Stefan setřel křídové obrazce. Ulice se navzdory pokročilé hodině zdála bezpečnější. Stefan nabídl Hanně, že ji doprovodí, a jí bylo jasné, že by nebylo rozumné odmítnout. Přikývla. Cestou mlčeli; ticho prolomila až ona, když se blížili k ulici, v níž měla pronajatý pokojík.

“Pokud je na historkách, které mi vyprávěla babička, něco pravdy, duchové živým lidem především ubližovali, i když to třeba ani neměli v úmyslu. Ale… myslíš si, že by se dal využít svého druhu ochranný duch, na způsob anděla strážného?”

“V různých kulturách existují takové mýty, ale nikdy jsem se nedoslechl o ničem konkrétním nebo z nedávné doby.”

“Pokud je to možné, mohli bychom to zkusit. Aby chránil nás, divadlo, všechny v něm…” Hanna ztichla. “Obávám se, že to budeme potřebovat.”

Stefan ji objal. Bylo to zcela neromantické, konejšivé objetí dvou ztracených lidí chvějících se v chladné noci.

---

Ráno je přivítal mumraj hlasů. Všichni měli o čem mluvit: Za úsvitu německé vojsko překročilo rakouskou hranici. Mluvilo se o převratu, nebo dokonce připojení k Německu, ale nikdo nic nevěděl najisto.

Nejspíš tu nebyl nikdo, koho by nenapadlo: Jsme další na řadě? Jen pocity, které to vzbuzovalo, se lišily. Většina se té možnosti bála; málokdo neměl žádný názor; několik by to uvítalo. Napětí rostlo, když připravovali scénu pro chystanou premiéru Karla V. Scénograf Feistel ale držel nad přípravami pevnou ruku a komandoval kulisáky i osvětlovače, i když se nijak netajil tím, že mu tenhle kus není při chuti.

Hanna se ve své komůrce vyplněné rachotem šicího stroje věnovala přípravě kostýmu, který jí přidělil hlavní garderobiér, když do místnosti vpadl Stefan.

“Pojď za mnou, ředitel Eger chce se všemi mluvit na jevišti.”

Už zase? Hanna spolkla poznámku. Ředitel se nejspíš snažil, jak jen mohl, aby v divadle zachoval profesionalitu a motivoval personál v těžkých časech. Ale frekvence jeho proslovů rostla – a napětí také.

Ředitel Paul Eger stál na jevišti před osamoceným ložem umírajícího císaře. Byl dnes nezvykle bledý, nebo to byla jen špatná práce osvětlovačů, kterým Feistel přerůstal přes hlavu?

“Nejspíš jste už všichni slyšeli tu novinu: Německá armáda překročila hranice Rakouska a může jít o zahájení anexe. My jsme zatím zřejmě v bezpečí. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale žádám vás, aby se vaše názory nestavěly do cesty profesionalitě. To, co se děje právě za našimi hranicemi, je znepokojivé, a udělám, co bude v mých silách, abych zajistil pomoc případným rakouským uprchlíkům.”

Hanna sevřela rty. Divadlo bylo už teď na hraně své kapacity zaměstnávání cizinců. Ti mohli tvořit maximálně třetinu sólistů a nesměli být zaměstnáni ve sboru nebo orchestru, a získání československého občanství, umožňující lepší šance na zaměstnání, bylo na hranici nemožného. Ona sama byla stále německou občankou. Eger možná chtěl pomoci, jak toho ale mínil dosáhnout?

“Nemůžeme se rozhodovat za politiky ani moc zastavit vojsko,” pokračoval Eger, “ale to neznamená, že nemáme žádnou moc. Naopak – máme moc svou prací změnit lidské mysli. Měli bychom ji využívat moudře –”

“Co se teď doopravdy stane?” ozval se zničehonic někdo zezadu: Felix Jentzsch, herec. “Jen před týdnem tu hostoval soubor ze Schillerova divadla v Berlíně! Musíme přijmout víc německých vlivů, abychom přežili? Postavíme se tomu, nebo ustoupíme?”

“Přivítání souboru ze Schillerova divadla bylo diplomatickým činem navrženým naší vládou,” připomněl mu Eger poněkud ostře. “Neprojevujeme žádnou podporu německému politickému režimu. Musím snad také připomenout, že jsme se pouhý den předtím zúčastnili česko-německého kulturního večera, nebo že jsme minulý týden hráli Čapkovu Matku?” Eger zvýšil hlas, aby ho sál zřetelně donesl ke každému. “Pocházíme z různých prostředí, dokonce hovoříme různými mateřskými jazyky, ale v této době potřebujeme držet pospolu. Naše práce je potřeba možná víc než kdy jindy. Naše divadlo je národní a je na to hrdé, ale není národnostní a nikdy nebude. A teď – zpátky do práce!”

Hlouček se za všeobecného šepotu začal rozcházet na svá místa. Hanna si vyměnila pohled ze Stefanem.

Bude to v pořádku, říkal jeho pohled.

Doufám, pomyslela si Hanna. Ale nemyslím si to.

---

Tvář usmívajícího se muže s knírem na fotografii visící na zdi vyzařovala téměř nadlidské sebevědomí a energii, alespoň tak se to zdálo Paulu Egerovi, který se osobně cítil unavený a poražený.

“Šest let vedu tohle divadlo a snažím se dostát vašemu příkladu,” povzdechl si s pohledem na tvář Angela Neumanna, “a co z toho? Rozpadá se mi to pod rukama.”

Eger musel překonat téměř živočišný pocit odporu, než uchopil pero a přiměl se pustit do práce. Divadlo ho potřebuje, připomínal si. Možná nebyl druhým Neumannem, ale dělal, co mohl, aby ho udržel v chodu. Hra musí pokračovat.

“Zajímalo by mě, co byste si myslel o dnešním divadle,” zamumlal Eger, zatímco procházel smlouvy. “Padesát let… Dokonce jsme na výročí hráli Mistry pěvce. Škoda, že jste je nemohl vidět. Troufám si říct, že byste byl pyšný.”

Jsem blázen, když si povídám s fotografií, pomyslel si ředitel. Neměl ovšem nikoho jiného, s kým by mohl vše upřímně probírat, snad až na manželku, kterou ale nechtěl zatěžovat všemi problémy divadla.

Jubilejní představení Mistrů pěvců se vyvedlo skvěle, ale nikdo zvenčí si nedovedl ani představit, co mu předcházelo. Šlo o oblíbenou komedii, která se hrála při slavnostním otevření divadla před půlstoletím, ale zároveň to byl Wagner, volba, která se dnes stěží dala oddělit od politiky. A pak tu byl problém se ztvárněním Beckmessera… Egerovi nijak nevadilo vypustit původní protižidovsky laděné zobrazení postavy, ale to zase hnulo žlučí některým wagnerovským puristům.

“Vsadím se, že tahle opera i za vás přinesla dost problémů,” vzdychl Eger. “Jen bych si přál, abych to s vámi mohl probrat, víc se řídit podle vašeho příkladu…”

Měl vlastně dost důvodů ke spokojenosti. Prezident Beneš navštívil výroční představení a přislíbil divadlu více příspěvků. Politické napětí ovšem hrozilo zničit divadlo zevnitř. Lidi od divadla nebyli nikdy nakloněni nechávání si názorů pro sebe a tichému dodržování pravidel, a to bylo obvykle dobře, ale teď to dělalo každodenní život daleko složitějším. Brněnská scéna koneckonců na totéž právě doplácela…

Třeba pomůže nová, zajímavá práce. Brzy by měly začít zkoušky Křenkova Karla V. Půjde o světovou premiéru obrovského významu. I tam se ale Eger obával, že nepůjde o snadnou spolupráci. Křenek ostatně zamýšlel svůj kus pro provedení ve vídeňské Státní opeře už před pěti lety, ale na operní dům byl vyvíjen tlak ze strany Německa a kus nakonec stáhli, než mohlo dojít k premiéře. Křenek byl v Německu na černé listině – a teď už nejspíš i v Rakousku. Premiéra nepochybně obrátí hněv sousedních států právě na pražské Nové německé divadlo. Ani ansámbl zrovna nesršel spokojeností – s první dodekafonickou operou se rozhodně nepracovalo snadno.

Eger odložil pero a vzhlédl k Neumannově fotografii. “Co byste na mém místě dělal vy? Přece nemůžu jen tak ustoupit a vybírat snadné a nekontroverzní kusy. Stali bychom se provinčním divadlem. Nastoupili bychom na cestu do zapomnění jdoucí proti všemu, na čem pracovali všichni ředitelé přede mnou. Nejspíš to zkrátka musíme vydržet, že?”

Fotografie na stěně zůstávala němá, s enigmatickým úsměvem zamrzlým v čase.

---

Stefan věnoval scéně veškerou pozornost. Šlo sice jen o první pěveckou zkoušku s klavírním doprovodem, ale i technický personál se musel snažit vydat ze sebe to nejlepší. Karel V. nebude náročný jen pro pěvce a orchestr, kteří museli pracovat v nezvyklé tonalitě. Vedení se rozhodlo zvolit minimalistickou scénu, kde masivní lože umírajícího císaře tvořilo jedinou kulisu. Veškeré ztvárnění prostoru bude záviset právě na osvětlovačích. Stefan se na to těšil – a zároveň se toho děsil.

“Indessen wurde ich Kaiser des Reichs, ich kam zum Reichstag nach Worms, und Widerspruch und Zwang fielen mich gewaltig an. Als ob es eben jetzt geschähe, höre ich das misstönende Lärmen der Fürsten im hohen Saal. In unbegreiflichem Streit fahren sie aufeinander los. Wie ein Kessel voll kalten Nebels ist dieses germanische Land,” lkal umírající císař, zatímco se otec Juan de Regla skláněl nad jeho lože.

Stefan cítil obdiv a současně osten závisti, když naslouchali Ludikarovu ztvárnění krále. Jako dítě občas snil o kariéře na prknech, která znamenají svět, ale jako pěvec se nedostal ani do sboru a herecké nadání mu osud také nenadělil. Zaučování se na pozici asistenta-osvětlovače bylo asi nejblíž jevišti, kam se mohl dostat.

“Wir wußten es nicht. Nur daß in ihm ein Dunkles sein mußte, das ein Dunkles wachrief im Wesen dieser Deutschen, daß sie in ungeheure, zügellose Bewegung, maßlose Unbotmäßigkeit gerieten,” zpíval Pavel Ludikar svým mocným hlasem, který už propůjčil rolím Falstaffa, Scarpii, Mefista, Hanse Sachse a mnoha dalším.

Stefanovi zničehonic přeběhl mráz po zádech.

Sevřel zábradlí pevněji. Působila na něj snad árie natolik silně? Ale byl to tak podivný pocit…

V šoku si uvědomil, kdy se cítil přesně tak jako teď: při vyvolávání, těsně než se objevil duch.

To nemůže být pravda…

Výkřik korepetitora přerušil pěvce. Stefan se zadíval na klavír a strnul.

Nástroj stále hrál, ale tón se změnil a ničí ruce se nedotýkaly kláves.

Stefan procitl ze strnulosti a zoufale zapátral v paměti po něčem, co by to mohlo zastavit.

Představitel Juana de Regly, snad příliš ponořen do hraní kněze, byl první, kdo jednal. Přistoupil ke klavíru a zpočátku třesoucím se, pak už pevnějším hlasem pronesl:  “Sancte Michael Archangele, defende nos in proelio,  contra nequitiam et insidias diaboli esto præsidium…”

Uprostřed noty hraní ustalo. Rozhostilo se ohlušující ticho.

Pěvec udělal další krok kupředu, opatrně natáhl ruku a dotkl se klávesy.

Vykřikl bolestí, když mu na ruku tvrdě dopadl kryt.

Z klavíru vystřelil šedavý obrys a zmizel kdesi nad jevištěm. Závaží v provazišti se rozkývala.

Stefan polkl. Strach ho na okamžik téměř ochromil, ale vzpamatoval se a vybavil si slova, po nichž pátral v paměti. Sotva slyšitelně zašeptal ochranné zaklínadlo.

Vše se uklidnilo.

De Regla si stále tiskl poraněnou ruku a sténal, dva další herci se mu snažili pomoci. Ostatní se povětšinou podezřívavě rozhlíželi, jako by čekali, že na ně z nejbližšího stínu vyskočí příšera.

Stefan se roztřásl tak, že se bál opustit lávku. Mysl mu v kleštích sevřela jediná děsivá myšlenka: Je to moje vina?

---

Neumannova tvář shlížela na Egera vcelku poklidně, ale současný ředitel se nedokázal zbavit pocitu, že se mu její hluboké oči propalují do hlubin duše.

“Vymítač,” zopakoval hluše podsaditý muž sedící naproti Egerovi.

“Ano,” probral se ředitel. “Neumím si představit, jak se bez něj obejdeme, pokud se ten… duch vrátí.”

Jeho dobrý přítel Max Brod potřásl hlavou. “Tenhle svět už neexistuje.”

“Předpokládám, že je zbytečné poslat dotaz do Vídně.”

“Ne za téhle situace.”

“Ale možná by Paul…”

“Paul tu zůstal, pravda, ale musel by sis s ním promluvit. Nebudu ti dělat prostředníka, promiň.”

Eger se snažil s Brodovy tváře vyčíst více, ale výraz staršího muže připomínal sochu.

“A co někdo jiný?” zeptal se, záblesk naděje v hlase.

Brodův pohled se rozostřil. Na rtech se muži objevil velmi smutný drobný úsměv. “Z našeho kroužku mnoho nezůstalo, že? Někteří odešli do Vídně - nejspíš teď prchají pryč… jiní zemřeli… další žijí ve Francii, Mexiku, Americe… Paul ale možná bude vědět o někom z čistě okultních kruhů.”

“Možná,” přikývl Eger. Na tomhle slově tedy visela budoucnost Nového německého divadla, odkazu Angela Neumanna.

Možná.

---

Stefan počkal na Hannu, dokud i ona neskončila v práci.

“Myslíš, že jsme to zavinili my?” zeptal se téměř bez dechu, jakmile byli v bezpečné vzdálenosti od divadla.

“Jak bychom mohli? Poslal jsi ducha zpátky.” Hanna si nervózně urovnala plášť. “Může to být náhoda.”

“Tomu snad nevěříš, nebo ano? V divadle se alespoň dvacet let neobjevil žádný přízrak, my vyvoláme ducha a týden poté se tu náhodou objeví jiný!”

Hanna se navzdory dešti zastavila a zadívala se Stefanovi do očí. “Máš pravdu. Ale co když jsme to tedy zavinili? Nevíme, jak ducha vyhnat, takže pomoct nemůžeme. Co si myslíš, že by se stalo, kdybychom prostě nakráčeli do ředitelovy kanceláře a vysvětlili mu to? Vyhodil by nás! A jakou máme šanci teď najít jinou práci?” Zavrtěla hlavou. “Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, ale musíme mlčet. Ředitel to vyřeší i bez nás.”

“Ale mohlo by pro něj být zásadní vědět všechno, co se tu stalo!” Stefanův spodní ret se třásl. Hannu téměř bolelo to takhle vidět – a muset pošlapat jeho ideály.

“Stejně to dokáže,” řekla natolik sebejistě, jak byla schopna. “Chceš přijít o práci i šanci najít novou? Ne? Musíme zůstat zticha.”

Zprudka se nadechl. “Dobře.”

Pak se otočil na podpatku a rychle odkráčel. Hanna se užuž chystala za ním zavolat, ale nakonec se rozhodla to neudělat. Bude o tom dál uvažovat a celý večer stráví sžíraný vinou. Bude lepší ho nechat, ať se s tím srovná. Zítra bude všechno lepší.

Na okamžik zavřela oči a soustředila se na tu myšlenku. Na víčka jí dopadaly kapky a vytvořily stružky jako slzy. V dálce slyšela tramvaje, štěkající psy, čísi smích, a cítila deštěm nasáklou půdu a dlažební kameny. Nepřipadalo jí, jako by končil svět.

Stejně se ale nedovedla přimět své vlastní myšlence uvěřit.

---

Maličký přízemní byt ve Slezské ulici byl přeplněný a poněkud ošumělý. Eger tu předtím nikdy nebyl; když hráli Leppinovy hry, vždycky se setkávali v kavárně.

Leppinova manželka Henriette mu přišla otevřít. “Herr Eger?” vybavila si jeho jméno. “Jdete ze Paulem, předpokládám? Bohužel není úplně ve své kůži. Kdybyste přišel zítra ráno…”

“Kdo to je?” ozvalo se zevnitř.

“Paul Eger, z divadla!”

“Pusť ho dál.”

A tak Eger vešel do zakramařené předsíně a odtamtud pokračoval do podobně stísněného obývacího pokoje. Tam seděl Paul Leppin v křesle, které se nad ním doslova tyčilo.

Eger spisovatele neviděl už skoro dva roky a musel rychle skrýt překvapení nad tím, jak moc během té doby Leppin sešel. Možná ho tak změnila loňská smrt jeho jediného syna. Od té doby prý jen zřídkakdy vycházel.

“Paule! To je milé překvapení,” usmál se Leppin. Jeho mladistvý úsměv byl jednou z věcí, které se na něm nezměnily. “Posaď se k nám. Dal by sis čaj?”

Eger se nejistě posadil a přijal šálek. Židle pod ním lehce zaskřípala, navyklá nejspíš spíše na knihy a časopisy než lidskou váhu. “Jak se ti daří?”

“No…” Leppinův pohled sklouzl na sloupeček papírů. “Zase píšu. Nové povídky a básně. Zrovna vyšla první část mé Pražské rapsodie.”

Po chvilce rozhovoru si Eger odkašlal a změnil téma: “Obávám se ale, že jsem tady z naléhavějšího důvodu. V divadle… máme ducha.”

Leppinovi se zablýsklo v očích. “Pověz mi o tom.”

Eger se rozpovídal a starý spisovatel pozorně poslouchal.

“Zajímavé,” vydechl, když Eger skončil. “Takže jsi s tím přišel za mnou…”

“Abych tě požádal o pomoc s vymítáním ducha, ano. V tom směru máš nějaké znalosti, ne?”

Leppin se tiše zasmál. “Trochu. Ale žádné zkušenosti, pokud nepočítáš seance u Meyrinka před skoro čtyřiceti lety…”

“Ale kdybys i tak byl ochoten nám pomoci –”

“V žádném případě. Zabilo by ho to!” vložila se Henriette prudce.

Leppin s konejšivým úsměvem zdvihl dlaň. “Má milá Henriette… máš samozřejmě pravdu, ale co z toho? Jsem starý a nemocný.”

“Nemluv tak!”

Jeho úsměv se drobně rozšířil. “Je to pravda, má drahá. Není důvod nenazývat věci pravými jmény.” Obrátil se na Egera. “Přijímám. Pokud ti tedy nevadí mít za vymítače někoho, kdo nevyšplhá do provaziště ani nikam nedoběhne.”

Eger úsměv opětoval. “Určitě nevadí.”

---

Těsně před úsvitem divadlo přišlo Egerovi bezčasé, vytržené ze světa. Ornamentální budova byla zahalena závojem mlhy, z nějž jako duchové vystupovaly sochy. Leppinovi se ve tváři objevil prazvláštní výraz, když takto spatřil Nové německé divadlo.

“Když jsem tu posledně byl pracovně, dávali jste mého Golemova vnuka. Bylo to těsně před Vánocemi a mrzlo, až praštělo. Zdá se to jako věčnost…”

Uplynula věčnost od chvíle, kdy Paul Eger přijal místo ředitele. Psal se rok 1932 a on se navzdory trvající krizi těšil. Ani by ho nenapadlo, kam ho místo zavede.

“Pojďme dál,” řekl teď a odvrátil pohled od zdánlivě vyčítavých tváří Mozarta, Schillera a Goetheho. Ale než vstoupili, ještě jednou pohlédl vzhůru, nad skladatele a spisovatele, na tympanon zobrazující básníka na pegasovi stoupajícího k nebesům a svírajícího Orfeovu lyru. Byla to působivá vítězná scéna, a přesto teď Egerovi připadala zlověstná. Nikdo koneckonců neřekl, že vítězný básník byl básníkem pravdy a míru.

Vešli do prázdného hlediště. “Víš, že jsem kdysi znal hned dva vymítače?” ozval se Leppin zasněně. “Gustava Meyrinka, samozřejmě, a Jiřího Karáska, se kterým jsem se seznámil přes Moderní revue. Karásek býval vymítačem z Národním divadle, než se začal plně věnovat literární kariéře. Brzy mu ale došly peníze a musel přijmout místo na poště, kde krátce pracoval předtím, než se přidal k divadlu. Připomíná to můj vlastní život – jenže já jsem zůstal u pošty a nikdy se nestal vymítačem.”

Leppin se rozhlédl a otočil zpět k Egerovi. “Ostatně bych ti Jiřího doporučil místo sebe, kdyby to šlo, ale je teď na cestách a nemám na něj spojení. Ale asi moc vzpomínám a málo vymítám, že?” zasmál se potichu. “Odpusť starci jeho rozmary. Tohle místo vyvolává mnoho krásných vzpomínek.”

Zasykl a chytil se za bok, když stoupali po úzkých schůdcích na jeviště. Eger si toho nemohl nevšimnout a napadlo ho, zda byl opravdu dobrý nápad požádat o pomoc Leppina. Ale koho jiného?

Leppin se s očividnou námahou sklonil a dotkl se prken jeviště. “Ochranná značka. Zdá se docela stará.”

“Ano. Myslím, že ji tu vyryl Meyrink,” přikývl Eger. “Myslíš, že pořád má moc?”

“To bych taky rád věděl,” připustil Leppin. Došel do středu jeviště, zamračil se a znovu se shýbl. Eger si povšiml drobné lahvičky na řetízku, která mu tehdy vyklouzla z vesty. Bylo v ní cosi blyštivě modrého, snad drobné krystalky? Ale spisovatel si ji zase spěšně zastrčil pod vestu. Eger se rozhodl nevyzvídat.

Leppin rýpl nehtem do mezery mezi prkny. “Kdy jste tu naposledy používali křídu?”

“Když připravujeme scénu, používáme ji. Proč?”

“Nejspíš to nic není.” Spisovatel se těžce napřímil. “Cítím se tu zvláštně, ale nejspíš to jsou jen moje bolavé kosti. Něco s dovolením vyzkouším.”

Eger zpola zvědavě, zpola s hrůzou sledoval, jak starší muž zvrátil hlavu dozadu a začal cosi odříkávat v latině. Starší… jen o tři roky. Ale na rozdíl od Egera vypadal staře.

Leppin zmlkl. Chvíli ale trvalo, než mu z očí zmizel skelný pohled. Působil unaveně, ale pousmál se. “Včera jsem si tohle dohledal potom, co jsi odešel. Jiří mi ten text kdysi napsal. Je to jeden jednodušší rituál na… zření. Skutečně se tu objevil duch. A… možná se pletu, ale myslím, že ho někdo přivolal. Jako když jsme to zkoušeli na seancích za mého mládí. Tady to proběhlo jinak, ale ten pocit je stejný.”

Eger na něj zíral. “Takže – někdo se nás úmyslně snaží zničit? Je to tak?”

“Je to možné.”

“Zatraceně!” Eger vydechl. “Omlouvám se… V divadle jsme poslední dobou pod velkým tlakem. Dokážeš zjistit, kdo to udělal?”

Leppin zavrtěl hlavou. “Obávám se, že ne, pokud se o to nepokusí znovu.”

“A můžeš tomu zabránit?”

“Jiří mi párkrát ukázal, jak vytvářet ochranné znaky. Zkusím je tu vytvořit.” Zrak staršího muže padl na zašlé značky po stranách jeviště. “Možná by se mi i mohlo povést posílat ty, které tu vytvořil Gustav.”

“Co lidi – můžeš pro ně vytvořit talismany nebo něco takového?”

“Na to si zatím netroufám. Kdybych to pokazil, mohlo by to být víc ke škodě než užitku. Je mnohem snazší pracovat s místy než s lidmi.”

“Dobře. Děkuji.”

Leppinovou tváří proběhla stopa hořkosti. “Zatím mi neděkuj.”

---

Stěží mohli přehlédnout přítomnost podivného starého muže procházejícího se divadlem, mumlajícího si pro sebe a črtajícího obrazce v prostoru. Cizinec byl vysoký, hubený a shrbený. Jeho úzká tvář měla ostré, bezmála divoké rysy. Stefan se poblíž něj cítil nejistě. Muž se náhle otočil a jejich pohledy se střetly. Stefan se otřásl. Pronikavý pohled jako by se bořil do hlubin jeho duše. Jakmile mohl, otočil se a spěchal pryč.

Hanna vzhlédla, když vklouzl do jejího švadlenina kamrlíku.

“V divadle je vymítač,” začal Stefan.

Hanna ale jen přikývla. “Slyšela jsem. Ale není vymítač. Je to spisovatel, kterého ředitel pozval, aby si na něj hrál. Maria ho zná. Hrály se tu dvě jeho hry, ještě než jsme sem přišli. Jmenuje se Paul Leppin.”

Zničehonic je přerušilo rázné zaklepání.

“Dále,” řekla Hanna. Nejspíš očekávala garderobiéra. Ve dveřích ale stanul Leppin.

“Dobré ráno,” zdvořile uklonil hlavu. Rozhlédl se po titěrném pokojíku, jako by tu něco hledal. Zdál se překvapen tím, jak to tam vypadá.

“Mohu vám nějak pomoci?” dodala Hanna. Stefan musel obdivovat její sebeovládání.

“Byla tohle vždycky komora švadleny?” zeptal se Leppin.

“Pokud vím, tak ano.”

“Časy se mění,” zamumlal si Leppin pro sebe.

Padlo ticho.

“Potřebujete něco?” promluvila Hanna znovu. Tentokrát jí do hlasu pronikl i osten netrpělivosti.

Leppin si je znovu změřil svým pronikavým pohledem. “Směl bych pokoj využívat, když v něm nebudete?”

“Proč?”

Pokrčil rameny. “Nemám žádnou kancelář a možná tu budu trávit dost času.”

Hanna byla očividně na pochybách. “Dobrá,” souhlasila nakonec.

Leppin jim opět pokynul a zavřel za sebou dveře.

“Ví to,” pronesl Stefan.

“Nesmysl. Kdyby to věděl, ředitel by nás už vyhazoval ze dveří, nebo hůř.”

Stefan se poškrábal na hlavě. “Pořád si říkám… co když jsme opravdu neudělali nic špatně?”

“Jak jsem ti už říkala.”

“Ne, myslím – co když nás někdo viděl a rituál pak zneužil?”

Hanně poklesla čelist. “To myslíš vážně?”

“Dává to smysl.”

“Ne, to nedává. Kdo by byl v divadle uprostřed noci, pozoroval nás – a zapamatoval si celý rituál – slova, obrazce, to všechno? Seděla jsem naproti tobě a ani já si to nepamatuji!”

“Symboly už se dají dohledat. Musel - nebo musela - by rozumět řecky. Gymnaziální vzdělání?”

“To je směšné.”

Stefan se zatvářil raněně a Hanna zalitovala svých slov. “Jen si nemyslím, že je to pravděpodobné, to je všechno,” řekla konejšivě.

„Počkat… pojď se mnou!“

Spěchali do skladu, kam Stefan tehdy uložil speciální svíčky, které na obřad pořídil. Když ale sáhl dozadu do skříně, kam je uložil, nahmatal jen prázdno.

„Tak přece,“ vydechl. „Někdo je vzal. Musí to tak být!“

Hanna se nervózně rozhlédla. “Ale sotva se můžeme někoho zeptat kdo.”

Stefanův pohled se ze sekundy na sekundu změnil. “Ale můžeme.”

“Koho?”

“Ducha.”

---

Leppin měl rád ty “hodiny nikoho”  mezi pozdním večerem a brzkým ránem, kdy dokonce i ty nejzaplivanější bary a bordely utichly a ulice byly temné a opuštěné. Za svého mládí právě takovými rád procházel. Strávil klidně celou noc bezcílným procházením městem – pokud neskončil v některém z oněch barů či bordelů.

Trávit tyto hodiny v bývalém kamrlíku vymítače ovšem také mělo svůj půvab. Teď už si Leppin byl jistý, že místnůstka švadleny kdysi hostila právě vymítače. Měl tady tentýž pocit blízkosti jakémusi neviditelnému závoji mezi světy jako tehdy v bytě Gustava Meyrinka. Vybavoval si to, jako by to bylo včera: drahý vyřezávaný nábytek, sošky Buddhy, staré svitky, znepokojivé obrazy a lahvičky plné nejpodivnějších látek – jako ta, kterou si navykl nosit na řetízku na krku – a to vše naskládané do titěrného bytu vedle opuštěné továrny. Meyrinkovo poslední útočiště předtím, než se s Prahou definitivně rozloučil. Na takovém místě jste se nemohli zbavit pocitu, že se vám zjeví duch každým okamžikem.

Leppin zavřel oči. Co jsi zač? A proč ses objevil právě teď, po desetiletích ticha?

Budeš vůbec chtít mluvit s podvodníkem jako já? Nejsem žádný vymítač; jen spisovatel, který si na něj hraje.

Gustav a Jiří byli všestranní. Vymítali; psali; překládali. On… psal a překládal.

Pokud ses ve svých teoriích nemýlil a pořád tu někde můžeš být, potřebuji tvou pomoc víc než kdy jindy, Gustave Meyrinku, přemítal Leppin. S povzdechem otevřel oči.

Zbývalo mu ještě hodně značek k posílení, a duch k vymítání.

---

Eger seděl naproti svému opernímu dramaturgovi Fredericku Weberovi. V ruce svíral dopis pokrytý drobným přehledným písmem.

“Ernst Křenek píše, že se nebude moci zúčastnit premiéry Karla V. Uprchl do Ameriky,” shrnul Eger. Do hlasu mu proniklo víc hořkosti, než čekal.

“To se dalo čekat,” řekl Weber. “Nemyslím si, že je moudré s přípravami pokračovat.”

“Nepřichází v úvahu,” přerušil ho Eger možná až příliš ostře. Už klidnějším tónem dodal: “Nesmíme podlehnout strachu a předsudkům. A navíc u tak výjimečného kusu!”

Z Weberova výrazu bylo jasné, že dramaturg nesouhlasí. Věděl ale, kdy je zbytečné se s ředitelem dohadovat.

Eger sevřel čelist. Nedávno se o Weberovi doslechl nepěkné historky, dokonce i že byl viděn ve společnosti Henleinova věrného psa Franze Höllera.

Alespoň že tisk poslední dobou divadlo chválil. Eger si jen nebyl jist, zda si to vykládat jako dobré nebo zlé znamení.

“Dobrá, soustřeďme se na –”

Dveře se zničehonic rozlétly. Eger se užuž chystal napomenout kulisáka, který tak nezdvořile vtrhl dovnitř, ale mladíkův výraz ho od toho odradil.

“Zjevení… v šatně…,” sotva popadal dech.

“Kde je Leppin?”

“Už je tam. Jen… jsem pro vás doběhl…”

Eger rychle kráčel za ním – ale neběžel. Běžící ředitel je špatný pro morálku ansámblu.

Leppin stál uprostřed jedné z šaten sólistů a svíral cosi, co připomínalo improvizovanou virguli. Všude po podlaze byly rozeseté střepy.

“Je pryč,” pravil temně. Eger hádal, že nikoli permanentně.

“Co se tu stalo?”

Herečka Elsbeth Warnholtzová vzhlédla od šálku čaje, který pro ni kdosi hbitě sehnal. “Přišla jsem se připravit na večerní představení, podívala se do zrcadla a zahlédla jakýsi… temný obrys za mými zády. Otočila jsem se, ale nic tam nebylo. Když jsem se znovu zadívala do zrcadla, bylo to tam a vrhlo se to na mě! Rozbila jsem zrcadlo svým hřebenem. Obávám se, že to vyústilo v menší nepořádek, a divadlu teď chybí jedno zrcadlo…”

“Žádný strach. Hlavní je, že jste v pořádku.”

Slečna Warnholtzová vypadala lehce otřesená, ale nezraněná a odhodlanější než kdy jindy. “Už jsem si skoro zvykla na výhrůžky od lidí, i když schovaných za pseudonymy, ale tohle je novinka,” pokusila se zažertovat. “Hádám ale, že s duchem nějaká petice nehne, že?”

“Pokud ano, jsem si jistý, že vy byste to dokázala,” usmál se Eger. Warnholtzová byla jedním z nejvýřečnějších členů Klubu českých a německých divadelníků a zdejší neformální komunistické skupiny a nebála se hádat ani s Weberem, Feistelem, Götzem a dalšími odpůrci přímo v divadle. “Obávám se, že pan Leppin bude na chvíli potřebovat vaši šatnu. Nevadilo by vám se připravit v šatně paní Kunzové – tedy pokud chcete dnes vystupovat?”

“Zastavit mě chce větší kalibr,” ujistila ho Warnholtzová a odkráčela.

Eger a Leppin v šatně osaměli.

“Tohle mohlo skončit špatně. Musíme se toho ducha zbavit,” konstatoval ředitel s pohledem na ostré střepy všude kolem a pokoušel se představit, co by se bývalo mohlo stát, nebýt  pohotovosti Warnholtzové.

“Na tom snad pracuji, ne?!” obořil se na něj Leppin.

Jen mnohaleté divadelní zkušenosti dovolily Egerovi zachovat kamennou tvář. “V to doufám,” řekl pouze.

Leppin, na druhou stranu, vypadal vyděšen vlastním výpadem. “Omlouvám se,” zamumlal a odvrátil pohled. Ruce se mu třásly.

“Pokud se necítíš ve své kůži, zvládneme to i bez tebe. Nechci, aby ses příliš vyčerpal…”

“Nebude mi dobře, ani když budu sedět doma. Tady alespoň můžu být užitečný,” řekl Lepin tiše.

Bolest, třas, změny nálady… Eger se bál zeptat na své podezření. Co by se koneckonců změnilo, kdyby mu ho Leppin potvrdil?

“Děkuji,” přikývl a opustil šatnu. Byl rozhodnut se spojit s Jiřím Karáskem, jakmile to bude možné. Rozhodně potřebovali zkušeného vymítače.

Zpět ve své kanceláři se Eger zhroutil do křesla. Až pak mu pohled utkvěl na nepopsané obálce na stole.

Nebyla tam, když odcházel.

S rostoucím zlověstným pocitem se pro ni natáhl. Zevnitř vypadl lístek. Starobylými, ornamentálními tahy tam v temně rudém inkoustu stálo: Pokud si vážíte bezpečí divadla, zbavte se židovské a komoušské špíny. Příští nebude mít takové štěstí.

Eger stěží překonal nutkání lístek zmačkat a mrsknout jím do koše. Namísto toho ho klidně vložil zpět do obálky. Možná z něj Leppin bude schopen zjistit něco užitečného.

Paul Leppin se vskutku záhy objevil. Nenesl ale dobré zprávy.

“Teď je pryč, ale může se kdykoli vrátit.”

“Nemůžeme tedy nic dělat?”

“Budu se dál snažit.” Leppin se Egerovi zadíval do očí. Ten pohled jako by říkal: Ale nevím, jestli to nebude zbytečné.

“Co říkáš na tohle?” Eger mu podal obálku.

Leppin se zachmuřil, když si přečetl zprávu uvnitř. “Odporné. Ale ještě jsem neslyšel o duchovi, který by udělal něco takového.”

“Takže ji tu nechal člověk?”

“Skoro jistě.”

“Inu…” Eger si povzdechl a opřel se. “S tím se alespoň dovedu poprat sám.”

---

Na Leppina přísně zíral tucet zkřivených tváří.

Je to pořád ještě můj obličej? říkal si. Stěží rozpoznával ty zapadlé oči propalující ho pohledem. Stal se snad duchem, ještě než zemřel?

Nebo snad… 

Ne!

Přece to nemohly být oči jeho syna, které na něj tak vyčítavě zíraly.

Leppin se otřásl a hodil sako přes střepy rozložené na stole.

Doufal, že se z nich něco dozví – ale co si o sobě myslel? Připadal si jako blázen; nebo hůř, podvodník.

V divadle strašil duch, a on s tím nedokázal nic udělat.

Svět byl vzhůru nohama, a on s tím nedokázal nic udělat.

Jeho syn Paul byl mrtev, a on s tím nedokázal nic udělat. Meyrink, možná… Kolovaly historky, že se spojil s duší svého syna po jeho sebevraždě. Ale Meyrink sám zemřel sotva půl roku nato a tehdy už delší dobu nebyli s Leppinem ve spojení.

Meyrink, možná... ale já s ničím nedokážu nic udělat!

V jediném gestu plném hněvu Leppin smetl obsah stolu na zem.

Jeden střep mu ovšem přistál na koleni. V něm Leppin zahlédl svou vlastní tvář – a bezpochyby byla jeho – sevřenou hněvem a cosi se v něm vzbouřilo. Ten obraz se mu zdál téměř prorocký, jako vize budoucnosti.

Jeho budoucnost byla zahalená strachem, ačkoli by to nikdy nepřipustil.

---

„To myslíš vážně?“ ujišťovala se Hanna nevěřícně.

Stefan klidně opětoval její pohled. „Ano.“

„Dobře. Tak to tedy zkusme.“

Tentokrát seděli v Hannině kamrlíku. Vymítač dnes odešel dřív a celé divadlo bylo touhle dobou už opuštěné, ale jeviště se jim po posledních událostech zdálo příliš exponované. Hanna ovšem stěží mohla přehlédnout Stefanův zvláštní výraz, když navrhla zůstat tady. Napůl čekala, že odmítne s celkem rozumným odůvodněním, že sem chodí vymítač, ale neudělal to.

Už od jejich prvního a zatím jediného vyvolávání před několika týdny Hanna trávila večery v knihovnách a hltala vše související s duchy a příslušnými rituály. Pokoušela se dohledat si práce slavných vymítačů z dávných dob, ale ke svému zklamání našla povětšinou smyšlené příběhy a jen hrstku konkrétních informací.

Mnoho z těch knih by se v její domovině už dávno nedalo najít.

Ne že by tam vůbec směla vstoupit do knihovny.

Hanna si zachmuřeně říkala, jak dlouho ještě bude smět navštěvovat knihovny tady.

„Posaď se vedle mě.“

„Ne naproti jako minule?“

„Zkusíme jinou variantu rituálu.“

Athanasiovu verzi? pomyslela si, ale mlčela. Po dlouhém hledání totiž našla, co potřebovala. Dnes už měla dojem, že rozuměla jednotlivým součástem rituálu, který tehdy Stefan prováděl. Teď sledovala, jak na místě po odsunutém šicím stroji kreslí síť symbolů, a některé rozpoznávala.

Tenhle obřad vyžaduje dvě osoby, vybavila si. Výborně. To i mně dá moc nad duchem.

„Tentokrát budu potřebovat, abys po mně zopakovala část zaříkání,“ pohlédl na ni Stefan. „Zvládneš to?“

Hanna potlačila kyselý úšklebek. Zvládne děvče zopakovat pár slov – tohle musím slyšet zrovna od tebe?

„Samozřejmě,“ pousmála se namísto toho.

Stefan zapálil jedinou svíčku a Hanna vypnula elektrické osvětlení.

Hanna musela připustit, že celé zaříkání by si nezapamatovala – ale když ho Stefan pronášel a kývl na ni, aby zopakovala poslední větu, dokázala si vybavit, že podobné části zahlédla kdesi ve sloupečcích knih.

Pronesli poslední slova. Hanna měla dojem, jako by se jí cosi lehce otřelo o rameno, a málem ucukla.

Byl to jen průvan, musel být. Ale přichází.

Vzduch v kruhu se zachvěl jako v létě nad rozpálenou cestou – a pak už mohli spatřit vystupující tvar.

Tentokrát byly duchovy rysy výraznější. Možná to byl tentýž jako minule; možná ne. Vypadal jako mladá žena. Hanna se přistihla při úvahách, jestli duch představoval daného člověka v době jeho smrti, a pokud ano, proč tahle dívka zemřela tak mladá.

„Neměj strach,“ pravil měkce Stefan. „Nebudeme tě tu držet dlouho. Rozumíš nám?“

Průsvitná dívka přikývla.

„Jen se tě zeptáme na pár věcí a pak tě pustíme. Víš, co způsobuje strašení v tomhle divadle?“

Zdálo se, že duch zvažuje Stefanova slova. Pak znovu kývla.

„Můžeš nám to říct?“

Hanna viděla, jak se dívčina ústa hýbou – ale nevyšel žádný zvuk.

„Napiš to,“ vyzvala ji.

Stefan na ni překvapeně pohlédl, ale přitakal.

Dívčina tvář byla nečitelná. Když Stefan gestem naznačil psaní, zavrtěla hlavou.

„Neumí psát,“ uvědomila si Hanna.

„Přivolal někdo z divadla ducha, aby tu strašil?“

Dívka přikývla.

„Víš kdo?“

Opět přikývnutí.

„Je tu zaměstnaný mezi herci či zpěváky?“

Zavrtěla hlavou.

„Technický personál?“

Ne.

„Vedení?“

Ne.

Stefan pokračoval ve výčtu, ale duch vždy jen zavrtěl hlavou. Stefan se bezradně zadíval na Hannu. „Takhle se asi nikam nedostaneme. Nejspíš bychom ji měli pustit…“

„Ne,“ přerušila ho Hanna. Znovu se zadívala na přízrak.

Teď nebo nikdy.

„Ve jménu Háda a Persefony, při temnotě, v níž tone svět mrtvých, ti přikazuji nám sloužit a poslouchat naše příkazy,“ pronesla.

Koutkem oka zahlédla Stefanovu sinalou tvář, jeho ústa zamrzlá v neslyšném O. Mihotavá tvář ducha zůstávala klidná – ale cosi se snad změnilo v temných očích dávno mrtvé dívky.

Hanna pozvedla bradu. „Tímto ti přikazuji chránit toto divadlo a lidi v něm. Nade vše budeš chránit jejich životy a zdraví i divadlo před jakýmikoli pozemskými i jinými silami, které nám chtějí ublížit. Rozumíš?“

Obrys ducha se rozplynul. Pak vystřelil přímo k Hanně.

„Ne!“ vykřikl Stefan a vrhl se před ni. Duch se s ním srazil a zdálo se, jako by zmizel do jeho hrudi. Stefan zalapal po dechu. Oči se mu protočily.

Hanna na vteřinu strnula, ale vzápětí se jí začaly vybavovat vzpomínky. Vymítání. Zapuzování duchů. První pomoc…

Spěšně zamumlala, co si pamatovala ze slov k ukončení rituálu, a chytila třesoucího se Stefana za ramena.

Třas přestal tak rychle, jako se objevil. Hanna zkontrolovala Stefanův dech. K její obrovské úlevě dýchal, byť mělce. Popleskala ho po tváři. „Stefane! Prober se.“

Její babička by určitě měla inhalační sůl. Hanna ji při sobě nikdy nenosila.

Stefan zamrkal. „Co se… ach…“

Hanně úlevou vhrkly do očí slzy. „Jsi v pořádku? Hrozně se omlouvám!“ Zlomil se jí hlas. „Neměla jsem v úmyslu způsobit nic takového.“

Stefan se na ni ovšem nedíval, možná ji ani nevnímal. „Z-zima…“ Zuby mu jektaly.

Hanna si svlékla svetr a šál a zabalila ho do nich. Jen v blůze jí bylo chladno, ale chlad, který cítil on, musel být zcela jiného původu. Jeho tvář byla křídově bílá, kůže téměř průsvitná.

Natáhla se, aby se dotkla jeho čela, jen aby zjistila, jestli nemá horečku. Stefanův na ni střelil pohledem a chraptivě se ozval: „Nesahej na mě!“

Hanna se odtáhla. „Je mi to líto.“

Stefan se namáhavě posadil. „Mohlo mě to zabít.“

„Ale odrazil jsi to.“

„Já sám ne. Zachránilo mě něco jiného.“ Stefan se pokusil vstát. Hanna mu nabídla pomoc, ale odstrčil ji. S hořkostí se zadíval na symboly pokreslenou podlahu. „Šel bych a nechal tě to sklidit, ale obávám se, že by ses zase pokusila o něco šíleného.“

„Byla to chyba. Je mi to moc líto,“ zopakovala Hanna. Stefanův výraz, směsice strachu a odporu, jí lámal srdce – ale nedovolila tomu proniknout na povrch. „Chtěla jsem nás jen ochránit – celé divadlo. Byl to špatný nápad. Odpusť mi.“

„Odpustila bys sama sobě, kdybys uvěznila ducha té dívky v našem světě a přinutila ho bojovat naše bitvy?“ odvětil Stefan. „A… odpustila by sis, kdyby někoho zabil? Co když se tvůj pokus povedl – a ona jen považovala tebe za přílišné nebezpečí pro divadlo?“

Její fasáda rozhodnosti se málem rozpadla jako domeček z karet. „Pustila bych ji na svobodu, až bych si byla jistá, že jsme v bezpečí. A co se týče… ne. Neodpustila. Víš, že bych si to neodpustila.“

Stefan zkřivil tvář. „Obávám se, že to tak jistě nevím.“

---

Starý císař největší říše světa se svíjel bolestí na svém smrtelném loži.

Paul Leppin si jeho utrpení dovedl živě představit. Musel vynaložit veškeré možné úsilí jen na to, aby byl schopen se soustředit na dění v divadle. Bolesti dnes byly daleko horší než obyčejně. Téměř nespal a uvědomoval si, že se kyvadlo jeho nálady nebezpečně rozkývalo. Ještě navrch toho mu dnes ráno připadal bývalý vymítačův kamrlík nějak jiný, jako by čpěl čímsi zlověstným.

Na klíně mu spočíval střípek zrcadla a odrážel jeho ustaranou hubenou tvář.

Leppin se ho pokusil očarovat, aby mu předmět s předstihem ukázal, kde duch udeří příště. Zdálo se ale, že bezúspěšně. Pokud byl střep s duchem jakkoli propojen, nejspíš toho spojení nedokázal využít. Povrch vždy odrážel jen skutečné okolí.

Alespoň mu ovšem znovu neukázal Paula. Byla to tehdy jen iluze, výplod jeho představivosti či skomírající mysli? Netroufal si hádat.

„Leben: die helle Seite dort, erfüllt mit Tat und Hoffnung auf Vollbringen, hier das dunkle, tatenlose Nichts, die Nacht gebrochen Wahns,“ lkal vynikající Pavel Ludikar jako Karel V.

Leppin věděl, že král také přežil své dítě, infantu Isabelu. Ale jeho další děti žily déle.

Nemusel prožít smrt jediného syna.

Leppinovi zacukalo ve špičkách prstů. Napřímil se v sedadle. Únava, vliv ducha, nebo… halucinace?

Vzápětí se objevil téměř nezachytitelný závan hřbitovního kvítí a Leppin ve svých artritických kloubech ucítil ledový chlad. Virgule zastrčená v kapse saka sebou zacukala. Fungovala! Něco se dělo i se střepem. Jeho povrch se zakalil a pak ukázal dění na jevišti. Na tom obraze však Ludikar nezpíval; vůbec se nehýbal.

Leppin prudce vstal. Klouby zaprotestovaly a zasykl z bolesti zad. Ze všech dnů zrovna dnes!

Virgule ho zavedla do zákulisí. Byla tam jen hrstka technického personálu a herců. Panovalo tam ticho. Virgule sebou však stále cukala, jako by chtěla mířit do dvou směrů zároveň. Ohýbala se... vzhůru? Leppin vzhlédl, ale neviděl nic zvláštního.

Jeden z herců vstoupil na jeviště, představitel rytíře. U pasu mu visel dřevěný meč.

Virgule sebou opět zazmítala a pak namířila přímo na císaře.

Leppin zaklel a rychle vkročil na jeviště. „Zastavte –“

Hercova ruka sebou škubla, jako by vůbec nepatřila k jeho tělu. Muž vykřikl, spíš překvapeně než vyděšeně.

Leppin zvolal první, co ho napadlo: zaříkání, které znal od Jiřího.

Nezabralo to. Herec proti vlastní vůli tasil dřevěný meč, švihl jím a udeřil císaře, který nestačil včas uhnout. Jen tak tak si uchránil hlavu rukou. Meč do ní udeřil obrovskou silou. Ludikar vykřikl bolestí.

Leppin zašátral v kapse po svěcené vodě. V bedrech mu vystřelila neskutečná bolest. Hekl a padl na kolena. Způsobil to duch, nebo jen jeho nemoc, která se projevila v nejhorší možnou chvíli?

Skrz mlhu bolesti Leppin jakoby zpomaleně viděl meč snášející se na Ludikara podruhé.

Navzdory agónii se Leppina zmocnil čistý, nezkalený hněv – vůči duchovi, vůči světu, vůči osudu, který ho sem dosadil namísto někoho povolaného jako Karáska či Meyrinka.

Virgule se mu zlomila v ruce. Cosi se změnilo; vzduch bezmála praskal elektřinou.

Náhle jako by se vše zastavilo. Viděl pohyb meče jako v tisíckrát zpomaleném filmu. Veškeré napětí z něj spadlo. Bolest zmizela. Leppin cítil, jak se přes něj přelévá vlna naprostého klidu. Tohle by se nemělo dít, pomyslel si při pohledu na meč.

Zbraň zvolna změnila směr a elegantně se stočila na kraj lože namísto na Ludikara.

Leppin se spokojeně usmál.

Střih – a svět opět pádil obvyklou rychlostí.

Meč dopadl na hranu postele se značnou silou. Herec, který jej třímal, ho štítivě upustil jako něco jedovatého. Meč se skutálel na prkna jeviště a zůstal tam nehybně ležet.

Leppin cítil, jak přítomnost čehosi cizího rychle vyprchává. Než to ale bylo úplně pryč, na jeviště se snesla utržená část opony a při dopadu na prkna, jež znamenají svět, se úhledně a bez záhybů rozložila.

Velkými gotizujícími písmeny na ní bylo psáno: PRYČ SE ŠPÍNOU V TOMHLE DIVADLE

---

Paul Eger pocítil nepříjemné deja vu, když do kanceláře opět vtrhl vyděšený mladík, zatímco on byl ponořen do diskuse se svým dramaturgem Weberem.

„Duch… meč…“

Weber spěšně zamířil za ním, Eger mu byl v patách. Představitele titulní role, Pavla Ludikara, našli stále na císařově smrtelném loži, kde seděl celý bledý a tiskl si pravou ruku.

„Myslím, že je zlomená,“ zasykl.

Egerovi se ulevilo, že nedošlo k ničemu ještě závažnějšímu. Chtěl nechat poslat pro doktora, ale zjistil, že korepetitor to už zařídil. Krátce si promluvil s pěvcem a ujistil ho, že zajistí odškodnění – a že k premiéře nedojde, pokud se divadlo nezbaví ducha. Pak mu pohled konečně spočinul na kusu opony rozloženém na zemi.

Obří černá písmena na rudém sametu působila jako facka do tváře divadla, jeho dějin i lidí. Eger se prudce nadechl. „Takhle to nemůže pokračovat,“ řekl potichu. Slyšel ho jen Weber stojící po jeho boku.

Ředitel si vyrazil promluvit s Leppinem. Vymítač ho nepotěšil: „Tentokrát jsem ho zastavil – ani nevím jak – ale není to napořád. Zatím nevím, jak ho poslat pryč trvale…“

Rozhodli se, že večerní představení zachovají. Duch se zatím nikdy neprojevil během žádné běžící hry či opery, jen v zákulisí a při zkouškách. Eger ovšem přesto měl žaludek na vodě. Co když se osudově mýlí a riskuje lidské životy? Ale copak má zcela uzavřít divadlo?

„Zrušme Karla V.,“ navrhl Weber. „Zdá se, že na něj má duch zasednuto především.“

Lehkost, s jakou to dramaturg pronesl, v Egerovi probudila nové podezření. Vybavil si povídačky o Weberových známostech mezi poskoky Říše, kterým se zatím snažil nepřikládat váhu. Weber se zatím příliš nesnažil prosazovat své nacionalistické cítění v divadle – ale možná jen splétal intriky za jeho zády.

„Pojď se mnou. Teď hned!“ dodal Eger, když uviděl Weberovo zaváhání.

Jakmile se za nimi zavřely dveře ředitelské kanceláře, Eger vyštěkl: „Je to tvoje práce?“

Weber pootevřel ústa, ale nevyšlo z nich ani hlásku.

„Nemysli si, že nevím, s kým se stýkáš. Franz Höller je fašista jako vyšitý! A teď se mě snažíš přesvědčit, abych nechal plavat operu napsanou emigrantem a ve stylu, který se nelíbí tvým kamarádíčkům. Stejně jako minule i teď došlo k incidentu ve chvíli, kdy jsi byl u mě v kanceláři – jako by sis to snad naplánoval dopředu a snažil se zařídit si to nejlepší alibi!“ Ředitel se tou dobou už třásl vzteky. „Ten ohavný dopis a ten nápis na oponě – napsal jsi je ty? Přiznej se už konečně!“

„Neskrývám své politické sympatie,“ řekl Weber pomalu, „i když mi to tady přináší jen úšklebky a nepřátelství. Ale aspoň nejsem zbabělec ani pokrytec, který obrátí kabát, kdykoli se mu to zdá lepší pro jeho kariéru.“

„Přivolal jsi toho ducha?!“ naléhal Eger.

„Ne.“ Weberův pohled sklouzl k ředitelovu stolu, u nějž společně seděli sotva před půlhodinou, a oči se mu na okamžik rozšířily překvapením. Pak se hořce usmál. „A nejspíš můžu poskytnout důkaz. Pokud to tedy nebudeš pokládat za falešné alibi.“

Navrchu dokumentů, na kterých pracovali před incidentem, spočívala čistě bílá obálka.

Eger ji jako ve snách uchopil a vytáhl složený list papíru. Na něm stálo totéž starobyle působící písmo, tentýž typ nenávistné zprávy jako minule.

„Nemohl jsem ji tu nechat. Odešel jsem první a celou dobu jsem byl s tebou,“ poznamenal Weber do nastalého ticha. „Pokud si nemyslíš, že dokážu být na dvou místech zároveň nebo mám komplice, musím být nevinný.“

Eger stále zíral na dopis. „Já… omlouvám se.“

„Na to je trochu pozdě.“

„Unáhlil jsem se. Udělal jsem chybu, když jsem ti nevěřil. Vím, že politicky se neshodneme, ale vždycky jsi v divadle odváděl skvělou práci.“ Ředitel dopis odložil. „Budu rád, pokud zůstaneš, navzdory tomu, jak jsem tě obvinil. Tohle divadlo tě potřebuje.“

„A jak můžu vědět, že nedospěješ ke stejnému závěru u jakéhokoli dalšího incidentu?“ Do Weberova hlasu prosákla hluboká hořkost. „Ale to už je jedno. Nechtěl jsem se ti o tom zmiňovat, ale dostal jsem zajímavou nabídku z Ostravy. Chystal jsem se ji odmítnout, ale vzhledem k tomu, jakou důvěru do mě vkládáš…“

„V Ostravě budeš první na ráně, pokud se něco stane!“

„V něčem se přece jen nemýlíš: Tohle by mi vůbec nevadilo. Naopak.“ Weber se trpce usmál. „Hodně štěstí s hledáním nového dramaturga.“ 

Eger mohl jen bezmocně sledovat, jak se za Weberem zavírají dveře.

Téměř hmatatelně cítil, jak se mu vysmekává jakákoli kontrola. Jak moc potřeboval nějaké dobré zprávy! Přišel o dramaturga, ani ne za měsíc mělo dojít k premiéře Karla V., v divadle řádil duch, představitel hlavní role měl zlomenou ruku a Eger by plně chápal, kdyby sem už nechtěl nikdy vkročit, a zdálo se, že ať udělá cokoli, nezvratně poruší alespoň některé ze zásad, na kterých tak lpěl.

Je tohle konec? napadlo ho. Nebo je to jen předehra… a konec bude daleko horší?

---

Hanna dlouho a důkladně uvažovala o své budoucnosti. Vždy ale docházela k jedinému závěru: Nehraje roli, co se s ní stane – musí jít s pravdou ven. Zároveň ale chtěla chránit Stefana. Koneckonců získání jiného ducha na jejich stranu byl její hloupý nápad a mohl dopadnout mnohem tragičtěji.

Proto se už krátce po úsvitu objevila na prahu přízemního bytu ve Slezské ulici. Její ruka se zastavila těsně nad zvonkem.

Chystá se zahodit těžce vydřenou práci, možná celou svou budoucnost…

Ale už se rozhodla. 

Stiskla zvonek, snad až příliš dlouze. Starší žena, která jí přišla otevřít, nevypadala nikterak potěšeně. „Ano?“

„Omlouvám se, že vyrušuji tak brzy, ale potřebuji mluvit s panem Leppinem. Jmenuji se Hanna Weiszová a pracuji v divadle.“

„Další?“ Žena povytáhla obočí. „Tak pojďte dál.“

Další? podivila se Hanna, než vešla do titěrného obývacího pokoje. Tam bezmála ztracen v olbřímím křesle seděl Leppin – a naproti němu Stefan.

Leppin si ji klidně prohlédl a pravil: „Nejspíš jste tu také kvůli duchovi, že?“

Hanna se vzpamatovala a přikývla. Posadila se na zbývající rozvrzanou židli. Vzápětí se před ní objevil šálek čaje a ona už stačila jen zahlédnout tu ženu, nejspíš Leppinovu manželku, jak opouští pokoj s přísným, nesouhlasným výrazem.

„Je to moje vina –“ začala Hanna v tutéž chvíli jako Stefan. Oba vyřkli totéž. Vyměnili si nevěřícný pohled.

„Já jsem ho přivolal,“ řekl Stefan a znovu se obrátil na Leppina. „Řeknu vám jak.“

„Pokračujte. A buďte tak hodný a povězte mi pravdu. Očividně jste do toho zapletení oba, tak se nesnažte pokračovat v té šarádě moje vina, ne tvoje.“

Leppin jejich vyprávění naslouchal bez přerušení. Jeho protáhlá tvář si zachovávala zachmuřený výraz.

Když skončili, rozhostilo se dlouhé ticho. Čaj dávno vystydl; během výkladu se ho nikdo ani nedotkl.

Leppin konečně promluvil: „Tomu říkám příběh. Měl bych vám říct, že jste se dopustili strašné chyby a pletli se do něčeho, co je lepší nechat na pokoji. A že jste ohrozili nejen vlastní životy, ale i životy všech ostatních v divadle, a měli jste mi všechno vyložit rovnou.“ Na jeho úzkých rtech se objevil melancholický úsměv. „Ale neřeknu, protože to už všechno dávno víte a kdysi jsem byl stejný blázen jako vy.“ Nepřítomně usrkl z plného šálku. „Soustřeďme se na to, jak se zbavit ducha. Zmínili jste se, že od vás mohl rituál odpozorovat někdo jiný, kdo ho pak přivolal. Nějaký nápad kdo?“

„Herci bývají pověrčiví a mohli by leccos vědět o starých povídačkách a rituálech. Co se týče motivu… třeba Trabauerovi hákenkreuzeři nijak zvlášť nevadí,“ pravil Stefan po krátkém zaváhání. „V Karlovi V. hraje Frundsberga. Nebo možná Grahl – ten hraje Borgiu.“

„Zůstávají občas v divadle do noci?“

„Ne, nevím o tom.“

„A někdo jiný?“

„Občas je tam pozdě do noci ředitel, a pak samozřejmě uklízeči. Někdy kulisáci, když se ještě pracuje na scéně, ale to nebyl ten případ.“

„Mohl to být Götz,“ ozvala se Hanna. „Herec a režisér. Nedávno se začal otevřeně hlásit k Hitlerovým příznivcům.“

Stefan nejistě přikývl. „Párkrát jsem ho v divadle viděl dost pozdě, ale jen před premiérami, které režíroval. A to tehdy taky nebylo.“

„Na jednu věc pořád zapomínáme,“ připomněla mu Hanna. „Ať už nás viděl kdokoli, musel už mít nějaké znalosti nebo zkušenosti se spiritismem, nebo přinejmenším věděl, kde si to může dohledat. Možná měl za příbuzného vymítače nebo někoho ze starších spiritistických kruhů…“

„Jako máte vy oba?“ pravil suše Leppin a zavrtěl hlavou. „Tenhle způsob hledání podezřelých mi příliš připomíná, jak vznikají jiné takové seznamy. To se mi vůbec nelíbí.“

„Co jiného tedy můžeme dělat?“

Vymítač odložil prázdný šálek. „Mladý muži, co jste cítil, když na vás zaútočil duch, kterého jste přivolali?“

Hanna sklopila oči. Stefan vypadal překvapen náhlým obratem konverzace, ale začal: „Chlad… jakoby prázdnotu… Nedokázal jsem se pohnout, když už byl u mě, skoro ve mně – vzpomněl jsem si na historky, jak někomu duch zvládl zastavit srdce nebo sebrat dech, a měl jsem strach – ale něco to zastavilo. Já jsem nic neudělal. Ale cítil jsem jakoby další přítomnost něčeho nebo někoho cizího. Pak to zmizelo, stejně jako duch.“

„Zajímavé,“ zamumlal v zamyšlení Leppin. Pak prudce vzhlédl. „Uvědomujete si vy dva, že o tom dříve či později musím říct řediteli, že?“

Hanna bojovně vystrčila bradu. „Udělejte, co musíte.“

„Ale prosím vás, abyste s tím vyčkal, než se zbavíme toho ducha,“ dodal Stefan. „Snad v tom můžeme být nějak nápomocní.“

„Možná můžete…“

Hanna si prohlížela hubenou vrásčitou tvář starého spisovatele a nového vymítače s pocitem lítosti. Oni dva obrátili život tohohle nemocného muže naruby – a stejně tak dění v divadle. Doufala, že skutečně budou schopni podat pomocnou ruku.

Leppin se náhle zeptal s podivným zábleskem v očích: „Co se týče rituálu, který jste provedli, asi nemůže být použit k přivolání konkrétního ducha, nebo ano? Kdyby někdo chtěl například poznat ducha Mozarta, mohl by se o to pokusit?“

„Bylo by to obtížné, ale ne nemožné,“ zaváhal Stefan.

Hanně se nelíbil přemítavý výraz, který se Leppinovi usadil ve tváři. Byl to pohled někoho zvažujícího strašlivou chybu. Možná se stejně tak tvářila ona, když ji napadlo přivolat jiného ducha, aby jim pomohl proti tomu stávajícímu.

„Duchové,“ zamumlal si pro sebe Leppin. Pak pohlédl na Hannu. „Co jste říkali, že vám prozradil duch té mladé ženy?“

„Nejdřív že je za ty incidenty zodpovědný někdo z divadla, ale když jsme se pak ptali na profesi, neřekla nám nic užitečného.“

„Jak že jste se ptali, ještě jednou?“

„Jestli je zaměstnaný jako herec, zpěvák, v technickém personálu… Pokaždé odpověděla, že ne.“

„Ha!“ zachechtal se zničehonic Leppin. Stefan i Hanna na něj překvapeně zírali. „Myslím, že už znám odpověď na tuhle hádanku – a snad nás to dovede i k totožnosti toho, kdo na divadlo seslal ducha.“

---

„Prezident nabádá k opatrnosti a jednotě! Sudetoněmecká strana slaví vítězství tam, kde se včera volilo, nízké podpory dosáhla jen v Praze! Dočasný zákaz veřejného shromažďování a pochodů!“

Kameloti neměli toho pondělního dopoledne o práci nouzi. Eger si koupil Prager Tagblatt, jako to dělával pokaždé cestou do práce. Bylo teplé a slunečné ráno, krásné pozdní jaro se vším všudy. Nálada kolemjdoucích jako by patřila do pošmourného chladna, ale počasí si z toho nic nedělalo. Příroda se nechovala podle dramatických zvyklostí.

V kanceláři už na Egera čekalo několik telegramů a telefonních hovorů od jeho kontaktů z Německa. Všichni bez výjimky ho varovali, že se stahují mračna. Německé noviny psaly o tom, že československý vojenský letoun bez povolení překročil německé hranice. Měla by nastat odveta i za cenu risku konfliktu? Sudetoněmecká strana oslavuje velkolepé vítězství. Čeští sokolové vyvolali střety na polských hranicích… 

Eger nevěděl, jestli je na čemkoli z toho vyjma volebních výsledků zrnko pravdy, ale bylo mu jasné, že nehledě na to bude to všechno využito proti nim.

Pohled na hodiny mu prozradil, že by se měl dostavit do hlediště na novou zkoušku Karla V. Operní zkoušky jako příslušník činohry obyčejně přenechával vybraným zaměstnancům, ale teď už nechtěl ani jedinou zkoušku toho kusu vynechat.

Měl by předtím promluvit k zaměstnancům?

Vrhl poslední pohled na snímek Angela Neumanna, než za nimi zamířil. Hrát se musí dál.

Rozhovory utichaly, když procházel okolo. Šepot ustával.

Ticho, když vkročil doprostřed jeviště, nemohlo být dusnější.

„Nemám pro vás žádný chytrý citát nebo zaručenou radu,“ začal. „A nebudu vám nic nalhávat. Budoucnost je nejistá a s každým dnem vypadá černěji. Možná se ptáte, jaké místo má divadlo ve světě, kde se dennodenně dějí hrůzy a kde si mnozí z vás dělají starosti o své blízké, kteří zůstali za hranicemi. Ani na to nemám odpověď. Vím jistě jen jedno: lidé, kteří si přes den dělají starosti a mají strach, tady večer propukají v smích, zadržují dech napětím a cítí naději. Nevím, co nás čeká ani kdy, ale tohle nemůžeme jim ani sobě samým vzít…“

Cítil se zvláštně, když na sobě cítil napjaté pohledy ansámblu. Viseli mu na rtech, hýčkali si jeho slova jako modlitbu. Doufali… v naději. Nikdy by ho nenapadlo, že vrcholem jeho herecké kariéry bude proslov pro ansámbl. Uvnitř se cítil stejně nejistý a rozpolcený jako nepochybně většina z nich.

Býval ale dobrým hercem. Přesvědčil i sám sebe, že by měli vytrvat.

V tom podivném povzneseném stavu se zachvěl zimou. Ale i chlad, který cítil, mu připadal jako sen.

„Ach ne,“ vydechl. Před ústy se mu zformoval obláček mlhy.

Pokusil se pohnout, ale nemohl.

Dotek něčeho cizího a smrtelně studeného zesílil.

Tak takhle vypadá dotek smrti, pomyslel si. Necítil strach, ale byl si jistý, že to dříve či později ještě stihne napravit.

---

Leppinovy oči se rozšířily úžasem – a strachem, který k němu přišel snadno.

Ředitel Eger nehybně stál uprostřed jeviště. Kolem něj kondenzovala jemná mlha a na špičkách prstů mu vyrůstaly ledové jehličky.

Leppin spěšně vyslovil zaříkání na posílení ochranných značek kolem jeviště. Klouby ho bolely stále silněji s každým slovem. Dořekl závěrečné slabiky a málem se bolestí svalil na zem, ale včas ho zachytil pár silných rukou.

„Co teď?“ vyhrkl Stefan.

Leppinovou myslí proběhl bezpočet možností: zaříkadla, amulety, svěcená voda… Tušil ale, že nic z toho by nezabralo, a to ani se Stefanovou a Hanninou pomocí.

Hanna… Dívka zírala na ředitele Egera stejně jako všichni ostatní, ale nebyla ochromená šokem nebo strachem. V jejím výrazu se mísil hněv s odhodláním. Vystoupila na jeviště. Leppinovi v tom okamžiku připomněla Miladu z jednoho z jeho starších příběhů. Nedbale namířené světlo jí na vteřinu vytvořilo kolem hlavy cosi jako svatozář. Připomínala světici, ale zdaleka jí nebyla. Byla tvrdohlavá, odvážná, překrásná.

„Co teď?!“ zopakoval Stefan.

V tu chvíli hlasité zvolání přehlušilo zmatený šepot, který se šířil davem. „Ty zbabělče! Ať už jsi kdokoli – takhle se schováváš za duši mrtvého? Když už chceš bojovat, alespoň se neboj ukázat svou tvář!“

Přikročila ke strnulému Egerovi. Tváří jí probleskl strach, ale nezaváhala. Natáhla ruku a chytila do ní ředitelovu dlaň. Zprudka se nadechla.

Část ledových jehliček na těle ředitele roztála, ale další se začaly tvořit na jejím.

Leppin se probral. Pokusil se o zření, ale nepovedlo se; nedokázal ducha spatřit.

Hanna stiskla Egerovu dlaň silněji a cosi zamumlala. Led se začal přesouvat na ni.

„Vrať se!“ zakřičel na ni Stefan. „Ublížíš si!“

Dívka mu nevěnovala pozornost. Navzdory jektajícím zubům se jí povedlo jasně zvolat: „Ukaž se! Vezmi si mě jako první! Mě přece nenávidíš nejvíc, ne? Židovka, která utekla před těmi zmrdy za hranicemi a přišla sem prosit o práci! Nebo se mě bojíš?!“

Nikdo nepromluvil. Leppin si ale povšiml, že někteří se pohnuli, snad aby vyrazili pro pomoc, ale vzápětí se zastavili. Co se tady dělo?

Hanně i Egerovi se po těle kradl mráz. Na tváři každého z nich vytvořil průsvitnou mozaiku. Hanna zatěkala očima, ale zřejmě už nebyla schopna jiného pohybu.

No tak. Musí to být někdo odsud. Ale ne zaměstnaný v divadle… Leppin se rozhlédl. Pokoušel se vzpomenout si na dokumenty, do nichž mu ředitel Eger neochotně dovolil nahlédnout. Jeho paměť už nebyla, co kdysi bývala, ale věděl o Egerově „kreativní práci se smlouvami“. Což mimo jiné zahrnovalo, že někteří lidé pracující v divadle nebyli kvůli kvótám de facto zaměstnáni v divadle – Eger věděl, kde požádat o drobnou laskavost.

Ale kdo z těch lidí…?

Náhle si povšiml prázdného místa, kde ještě před chvílí někdo stáhl.

Horst Feistel, vybavil si. No jistě… ale kam zmizel?

S rozbitou virgulí mu nezbylo než použít zrnka písku, tak jako mu to kdysi dávno jednou ukázal Meyrink. K jeho vlastnímu úžasu to zabralo. I jeho starým očím nedělalo problém spatřit správný směr. Pohyb mu činil potíže, jako by se snažil prodírat vodou, ale on i Stefan se tak dostali do zákulisí. Hned za scénou seděl muž shrbený nad křídovým obrazcem.

Vskutku to byl Feistel; scénograf divadla, ale formálně zaměstnaný filmovou společností, pro niž také vymýšlel kulisy a kde měl Eger známé.

Feistel strnul, když je spatřil. „Pokouším se to zastavit,“ vyhrkl.

„Tak to udělej,“ odvětil chladně Leppin.

„Nevím jak! Neposlouchá mě!“

Stefan se tvářil, jako by se na scénografa chtěl vrhnout, ale také viděl, že muž mluví pravdu. Neměl tušení, jak ovládat přízrak, který sem přivolal; jen jak toho využít svými vzkazy… 

Ubíhaly drahocenné vteřiny.

Leppin popadl překvapeného muže za límec a téměř ho dovlekl na jeviště. Eger a Hanna už byli celí pokrytí námrazou. Tak nádherné vzory a přitom tak děsivý pohled… Leppin mrštil Feistela směrem k nim.

„Zastav to nebo se k nim připoj,“ vyzval ho.

Feistel se napřímil a zadíval se na obecenstvo šokovaných zaměstnanců.

„Ne,“ pravil. Jeho hlas se rozléhal sálem. „Ne, dokud nebudu přesvědčený, že se divadlo změní k lepšímu.“

Stefan se neudržel a vrhl se na něj, ale pak jako by strnul v půli pohybu. Zoufale se zadíval na Hannu. Její hruď se hýbala mělkým dechem, ale jinak dívka působila až přízračně.

Leppin si nemohl nevšimnout zvláštního lesku ve Feistelových očích a napadlo ho, nakolik teď mluví onen muž a nakolik duch. Chtěl k němu vykročit, ale zjistil, že nemůže. Každý pokus o pohyb vyústil v příliš nesnesitelnou bolest v jeho kloubech a už to nebylo jako se prodírat vodou, nýbrž medem. Kdyby měl udělat krok, omdlel by bolestí.

„Nebudeme dál trpět, jak se tohle divadlo vede!“ pokračoval Feistel. „Proč tedy odkládat nevyhnutelné?“ Rozhlédl se po zaměstnancích. „Už dlouho jsme nesloužili jako skutečně německé divadlo, ale můžeme se jím zase stát! Staneme se jím – je to jen otázka času. Nač otálet?“ Scénograf zvýšil hlas: „Však se na sebe podívejme! Už desetiletí přicházíme o diváky! Jsme zdrojem výsměchu!“

„To není pravda,“ zachraptěl Leppin.

„Je, a i vy jste to umožnil, stejně jako náš ředitel!“ Feistel pohlédl na ochromeného Egera. „Ne se zlým úmyslem, alespoň doufám, ale kvůli vlastní slepotě!“ Scénograf propukl ve smutný, zoufalý smích. „I zatracení čeští novináři to vidí! Je načase, aby se s tím něco udělalo. Mělo se to tu od základů změnit už dávno.“

Leppinovu zoufalství se vyrovnal pouze jeho rostoucí hněv.

Zabilo by ho to, bála se tehdy Henriette, když ho Eger přišel požádat o pomoc.

Budiž; stejně už je jednou nohou tam.

Jestli se nemýlím, jestli jsi to opravdu ty, příteli… poslechni mě. Víš, že mě to může zabít, ale taky víš, že to stojí za to. Musíme to zastavit, pomyslel si.

Tehdy u sebe doma váhal, zda těm dvěma mladým prozradit své podezření. Nakonec si ho nechal pro sebe. Nejspíš byl jen starý blázen, když ho napadlo, že Stefanovu záchranu i předchozí zapuzení ducha měl na svědomí jiný duch – někoho, kdo měl sám s duchy za života bohaté zkušenosti.

„Přivolávám tě, duchu Gustava Meyrinka,“ zašeptal. „Nabízím ti tohle staré tělo jako schránku v tomhle světě. Rád zaplatím nutnou cenu. Pokud jsi tu, už nečekej.“

Do nozder mu pronikla letmá vůně čehosi kouřového a nasládlého. Ale nic víc. Snad jen – cosi ho hřálo na hrudní kosti. 

No jistě…

Na řetízku mu zastrčená pod vestou stále visela lahvička s modravými krystalky.

Tu lahvičku mu kdysi daroval právě Gustav. Leppin neodolal a s drobnými úpravami tu scénu zvěčnil ve své Severinově cestě do temnot – ostatně její Mikuláš byl celkem věrnou kopií Meyrinka poté, co se jeho život zhroutil, a před jeho odchodem do Vídně.

„Co je to?“ ptá se Severin.

„Čínský jed,“ odvětí Mikuláš.

„A to mi darujete?“

„Mám víc, odkud to pochází.“

Je to jed. Moje cesta ven, můj únik, pokud ucítím, že příliš ztrácím sám sebe… že příliš podléhám nemoci, která mě rozkládá, pomyslel si Leppin stísněně. Měl by se snad na věčnost vydat teď?

S vypětím sil, mučivé bolesti navzdory, zdvihl ruku, vytáhl lahvičku a přiložil ji k ústům.

Jed mu na jazyku chutnal hořkosladce. Než ale stačil do úst vyprázdnil celý obsah, jako by látka silně zhořkla. Leppin odtáhl lahvičku od úst. Více než polovina jejího obsahu ještě zbývala uvnitř.

Pohled se mu rozostřil. Nohy mu ještě více ztěžkly. Vlastní tělo vnímal jako cosi zvláštního, téměř cizího; robota, kterého odkudsi ovládá.

Vzpomněl si, jak kdysi po nekonečných pár vteřin sdílel tělo s nepokojným duchem, jemuž za života nikdo nevěřil. Ale… to nebyla jeho vzpomínka, nebo snad ano?

Cítil, jak se mu koutky úst roztahují do bláznivého úsměvu.

Takže jsi to dokázal! Tak rád bych si s tebou o všem popovídal… ale máme práci.

Najednou zcela jasně viděl stříbřitou síť rozprostřenou celým sálem, v níž jako lapené ryby vězeli zaměstnanci. Kolem Egera s Hannou na jevišti vířila ledová mlha.

Feistelovy oči zářily nadpozemským světlem. Ovládal ducha svým hněvem, aniž si to sám uvědomoval, nebo duch získal vládu nad ním?

Na tom nezáleželo. Vybavoval si veškeré duchy, které kdy poslal zpět do zásvětí, a věděl, že teď u sebe nemá své věrné tarotové karty, virguli, svěcenou vodu, vodu z Gangy či Nilu, sušené byliny, talismany… neměl nic než vlastní zkušenost.

Ale ta stačila.

Leppin cítil, jak mu celým tělem vystřeluje bolest, když vykročil za Feistelem, ale vnímal ji jako cosi vzdáleného, nepodstatného. Scénografova tvář se protáhla úžasem. On už byl na dosah. Vztáhl ruku a dotkl se Feistelova čela. Cítil sílu přelévající se jako voda ve zřídle. Feistel ji neovládal, ne vědomě, přinejmenším.

Leppinova ústa vyřkla cosi, čemu sám nerozuměl – ale věděl, co prastaré arabské zaklínadlo znamená.

Cítil, jak se mu ta síla začíná přelévat do dlaně – ale bránila se, vzdorovala. Hrozila ho stáhnout s sebou, pokud ji pošle pryč. Leppin už by se nebránil, kdyby to znamenalo, že bude divadlo v bezpečí.

Jeho starý přítel by ale nic takového nepřipustil.

Druhou rukou trhl za neviditelná vlákna a uslyšel desítky úlevných a vyděšených vydechnutí.

Feistel ani duch se ale nevzdávali.

„Nechte toho!“ zavřískl Feistel. „Jen táhnete tohle divadlo do záhuby! Já ho chci zachránit, za každou cenu!“

Koutkem oka Leppin zahlédl Stefana sklánějícího se na Egerem a Hannou. Oba se silně třásli, ale jinak vypadali v pořádku.

Teď už to bylo jen mezi nimi.

Leppin zachytil Egerův pohled a cosi v něm, snad on i jeho starý přítel, se ozvalo: „Tohle divadlo nepotřebuje záchranu – ne teď. Možná brzy… ale ne od takových jako vy, nýbrž před nimi. A bude se bránit, protože žije ve snech a vzpomínkách lidí, kteří si ho nenechají vzít – ne bez boje.“

Oběma rukama chytil Feistela za spánky a ucítil, jako by ho udeřil elektrický proud. Cosi jím projelo, proudilo spolu s jedem v jeho žilách, a on se bál, že jeho srdce to nevydrží, že duch unikne a on zemře, aniž ho zastavil – ale něco jiného to dokázalo. Leppin cítil, jak cizí duch prohrává bitvu odehrávající se jakoby mimoděk v jeho těle.

Paulu Leppinovi proběhl život před očima. Úsměvy dívek, šustění šatů a světlo luceren. Modrý soumrak a studený vítr k ránu, než přijde zlatavý úsvit. Melancholické vlny na řece, když kráčí po opuštěném nábřeží. Smích, pláč, mráz, plameny, láska, zrada. Vůně kostelů a bordelů. Prázdné kapsy a svatozáře z cigaretového dýmu. Chtivé tváře mladých studentů a přízraky v očích vrásčitých žen. Dlažební kostky pod uondanýma nohama a nekonečné nebe nad rozcuchanými vlasy. Groteska a tragédie. Narození. Pohřeb. Zármutek… 

A v tom všem spatřil i střípky jiného života…

…než se rozplynuly jako ranní mlha nad řekou a on vytušil, že je to naposledy, co se setkávají – alespoň na tomto světě.

„Díky, můj příteli,“ zašeptal Leppin téměř neslyšně.

Přítomnost čehosi nezemského se nenávratně vytratila a on zavrávoral, ale kdosi ho i tentokrát zachytil. Stefan se na něj povzbudivě usmál a pomohl mu na židli.

Horst Feistel se neovladatelně roztřásl a klesl na kolena, tvář zkřivenou porážkou.

„Chtěl jsem jen změnit tohle divadlo k lepšímu,“ hlesl. Po tvářích mu stékaly slzy.

Leppin jím pohrdal – ale věřil, že to bohužel myslel vážně.

---

Odbila půlnoc. Pak jedna hodina ranní. Druhá.

Paul Leppin upřeně hleděl na fotografii svého syna, pořízenou jen pár měsíců před jeho smrtí.

Neměl ani šanci se rozloučit. A teď, když přišel o část jedu, svého úniku v případě, že by došlo na nejhorší, neměl ani šanci se za ním snadno vydat.

Na jednu stranu cítím něco jako úlevu, že nevidíš, jak se kolem nás hroutí svět. Na stranu druhou… měl jsi celý život před sebou. Ty bys měl žít, ne já. Ne já.

Jak snadné by bylo provést vyvolávání a zkusit přivolat právě jeho duši…

„Ne,“ vzdychl téměř neslyšně a odložil fotografii. V očích se mu zaleskly slzy. „Na to nemám právo. Ať už jsi, kde jsi… odpočívej v pokoji, můj synu.“

---

Stárnoucí císař zemřel. Po sobě zanechal říši, nad kterou nikdy nezapadalo slunce.

Brzy se měla rozpadnout. Ale dějiny si ji budou pamatovat… Ředitel Paul Eger přemítal, zda si budou pamatovat i něco tak napohled malého a bezvýznamného jako divadlo poté, co mu jednou bude konec. Jeho pohled přelétl od císařova lože k prázdnému místu v lóži hned vedle jeviště. Paul Leppin na premiéru nedorazil; jeho manželka Henriette jen vzkázala, že se mu zdravotně přitížilo. Stefan s Hannou však seděli na zbývajících sedadlech, připraveni zasáhnout, kdyby na to došlo. Eger pochyboval, že mu kdy bude potřeba. Zdálo se, že čas duchů se chýlí ke konci. Ve světě teď strašily mnohem horší přízraky.

„Jeho odkaz nedočkal se naplnění,“ pravil Juan de Regla po boku mrtvého krále a Eger se opět soustředil na scénu.

„Jsme mu však navždy vděčni, neboť se snažil hrdinsky,“ pronesl Francisco Borgia.

Eleonore chraptivě dodala: „Nechť spočívá v pokoji.“

Nastalo ticho.

Pak jej následoval potlesk otřásající sálem.

Paul Eger sledoval výrazy diváků s toutéž směsí radosti, hrdosti a melancholie jako pokaždé. Tento kus byl ovšem skutečně výjimečným zakončením této operní sezóny.

Později, když ustaly gratulace a i zákulisí utichlo, se ředitel vrátil do kanceláře. Pořád mu zbývala práce k dokončení. Asi by neměl trávit čas přehledy výdajů a revizemi smluv tak pozdě a navíc po úspěšné premiéře, ale teď tu alespoň bude mít klid. Zítra se vrtkavé kolo štěstěny roztočí nanovo.

Když odemkl kancelář, spatřil na podlaze složený kus papíru. Někdo ho musel prostrčit pode dveřmi. Shýbl se pro něj a žaludek se mu stáhl podezřením.

Nenávistný a výhružný obsah dopisu potvrdil jeho podezření. Ovšemže byl lístek anonymní – a psaný na stroji. Nešlo o první ani poslední takový dopis, tím si byl Eger jist. Od květnových voleb měl pocit, jako by žili ve vypůjčeném čase.

Těžce se posadil a zabořil tvář do dlaní. Nikdy by nedovolil, aby ho tak viděli ostatní, ale cítil se strašlivě unavený. Občas si říkal, co tu pořád ještě dělá. Mohl by dát výpověď. Odejít a neohlížet se. Najít si jinou práci. Nejlépe i jiné místo k životu.

Nikdy se ale nedokázal přimět to opravdu udělat.

„Vy byste si dovedl představit, jaké to je, že?“ pronesl k obrazu Angela Neumanna. „Nehledě na to, jak moc vás to vyčerpává, kolik překážek musíte překonat, nedokážete prostě přestat. Ne když je vám odměnou přivést mistrovský kus k životu. Ne když vidíte tváře obecenstva, ten lesk a naději v jejich očích… To se nedá jen tak opustit, že?“

Odpověď znal.

Hra musí pokračovat, až k hořkému konci.

Jen kdyby nebyl tak hrozivě blízko… 

---

Hra skončila, pražské německé divadlo přestalo existovat. Zmizel cenný poklad, na němž mnoho lidí lpělo celým srdcem… Skončilo cosi velkého a nevýslovně krásného…

- z redakčního úvodníku Bohemie, 2. 11. 1938 

Paul Eger s rodinou opustil Prahu 29. září 1938, v den Mnichovské dohody. Zemřel roku 1947 ve Švýcarsku ve věku 66 let. Uprchla i řada dalších zaměstnanců Nového německého divadla. Zbylý ansámbl se snažil dál fungovat, ale marně. Karel V. se po červnové premiéře nedočkal žádné druhé inscenace. 2. listopadu 1938 divadlo po více než půlstoletí provozu oznámilo uzavření.

Max Brod s manželkou a hrstkou přátel opustil Prahu na vízum do Palestiny doslova za pět minut dvanáct – sotva den nato, co v březnu 1939 odcestovali, Československá republika zanikla.

Paul Leppin byl v březnu 1939 uvězněn novým režimem. Propuštěn byl poté, co ve vězení utrpěl mrtvici, a byl nucen podepsat příslušnost k NSDAP. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil a Leppin byl upoután na invalidní vozík. Zemřel 10. dubna 1945. Jeho manželka Henriette se dočkala osvobození Prahy – a následně byla s dalšími Němci vysídlena Benešovými dekrety. Zemřela rok nato.

Věnováno všem, jejichž osudy násilně přetrhl nacistický režim. Kéž se nic takového už nebude opakovat.